Další den Šumavské dovolené byl opět cyklistický. Předem naplánovaný výlet byl tentokrát až do Alžbětína u Železné rudy. Výchozí bod byl v obci Modrava kam jsme přijeli autem.
Zhruba kolem 11h parkujeme auto na Modravském parkovišti. Během pár minut jsme připraveni vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Tentokrát víme, že nás čeká pěkný výšlap. Začátek je poklidný po skvělém asfaltu podél Roklanského potoka. To ale netrvá dlouho a po projetí okolo bývalé Javoří pily jdeme do stoupáku. Začínáme zhruba na 950 m n.m. A jedeme zhruba šest kilometrů na poledník ve výšce 1.315 m n.m. Asfalt se mění v šotolinu a u vrcholu je to už jen povrch ve formě štěrku. Za 75 minut z Modravy stojíme pod rozhlednou Poledník. Jako vždy odmítám vystoupat na vrchol rozhledny. V tomto je přeborník Pavča, výšek se nebojí. Bere tedy fotoaparát a ochotně jde vystoupat 227 schodů. Mě se třepou kolena jen při pohledu nahoru z pevné země. Aspoň mohu hlídat kola. Fouká dost silný vítr. Snad nám nepřinese déšť.
Oblékáme si mikiny, protože vítr je i vcelku studený, ale jen na chvíli. Po sjetí prudkého kopce do obce Prášily mé kroky míří do obchůdku pro něco studeného na pití a dobrého do žaludku. Po konzumaci ještě běžím do IC. Ano, pro známky. Z Prášil jedeme stále z kopce, to je vždy příjemné. Úsměv máme stále na rtu, zřejmě nevíme co nás čeká…..
Opět stále do kopce, něco kolem deseti kilometrů se stoupáním místy okolo 14%. I když Pavča stále šlape do pedálu, dochází nám humor i síly. Uvědomujeme si, že po dojetí do Alžbětína bude už něco kolem 16h a zpět úplně stejná cesta 40km. To není dobré, nějak jsme do teď nehlídali čas. Řešíme záložní variantu. První prozatím schůdnou je, že Pavča pojede i s kolem autobusem a já v rychlejším tempu to dojedu. Mám přeci o něco více najeto. Tak nějak by to šlo. Sjíždíme devět kilometrů z kopce do Alžbětína. To už se mi hlavou honí myšlenka, že to zpět v rozumném čase nedám, a proto pojedeme autobusem oba. Takže hlavy jsou čisté a my opět chichi a chacha. V Alžbětíně přišla rána, s kterou jsme nepočítali. Autobus už žádný nejede! Co teď? Existuje už jen jedna možnost. Pojedeme se podívat na nádraží (náš cíl), kterým skrze polovinou budovy prochází státní hranice s Německem, jestli nepojede nějaký vlak. Vlaky jezdí, jen do Plzně a Prahy. Zoufalá situace! Je něco kolem půl paté odpoledne, čtyřicet kilometrů k autu a z Modravy do penzionu sedmdesát kilometrů. Jet zpět…, a až tam budem, tak tam budem. Na to sice už nemáme psychickou sílu, ale nic jiného nezbývá….. „A co kdybychom jeli do Železné Rudy, tam si koupím knihu a počkám na Tebe zlato“ hlásá Pavča. Ano dobrý nápad, souhlasím, však se třeba vrátím než ji přečteš. Přijíždíme do Železné Rudy, míjíme autobusovou zástávku…. ZÁZRAK!!! Za 40 minut jede autobus s převozem kol až na Modravu. To jsme opravdu nečekali. Nic lepší v tu chvíli na světě nebylo. V zahrádce penzionu si objednáváme zmrzlinu a točenou malinovku. V 17:20h vyhlížíme autobus….autobus za pět minut přijíždí…sedíme v autobuse a už opět šťastní jedeme k autu….. Pan řidič a jeho kolega byli pro nás nejlepšími přáteli. Zvláštní zakončení výletu, ale opět stál za to. Tohle člověk nezažije každý den.