Po týdnu mě čeká opět dálkový cyklovýlet. Tentokrát s Pavčou a pro změnu do Bratislavy. Volíme neděli, v pondělí máme dovolenou a v úterý svátek, spousta dní na případný relax. Budíček máme nastavený na pátou hodinu, abychom mohli zhruba okolo šesté hodiny autem vyrazit do Lanžhotu, kde jsme stanovili výchozí bod.
Zhruba v sedm hodin jsme na místě. Sundáváme kola, připevňujeme tašky, láhve a tachometry. Jsme připraveni! Sedáme na kola a hurá dobýt Bratislavu. Jelikož je ještě brzy ráno, tak je téměř bezvětří, nikde ani živáčka. Vjíždíme do krásné obory kousek za Lanžhotem, kde je dokonalý asfalt, na dlouhou dobu zřejmě poslední. Cyklostezky na Slovensku nejsou ještě tak kvalitní jako u nás.
Přijíždíme ke zvláštnímu mostku, kontrolujeme trasu podle GPS a zdá se, že jedeme správně, i cedule ukazují tentýž směr. Nu což, já jakožto zdatný junoch kola přes tento Brooklynský most ochotně přenáším. Jen na druhém konci jsou schody, příliž prudké…. Né, nebojte, nepadám na tu věc co mám na krku. Jen si říkám, kolik takových atrakcí na nás ještě čeká. A tady už začíná ta horší část cyklostezky, vhodná jen pro horská kola. Ovšem odměnou je krásná příroda. První občerstvovací zastávku si děláme u odpočívadla Malé Leváre. Také první a na dlouhou dobu poslední odpočívadlo. Po dvaceti minutové přestávce jedeme samou rovinou a krásnou přírodou. Mezi tím se nám rozfoukalo, zatím v náš prospěch, do zad. Cesta velmi rychle a příjemě ubíhá.
Zhruba v 12:30h přijíždíme k Mostu slobody. Čas máme skvělý, tak proč si neudělat malinkou pauzičku. To už víme, že nás čeká pouze patnáct kilometrů do cíle. Ale únava znát je. Zde už ten pohyb cyklystů je znatelný. V podstatě do této chvíle jich bylo jako šafránu.
Devínský hrad a soutok Moravy a Dunaje, stoprocentně nejhezčí místo na naší trase. Tak proč si neudělat zase tu pauzičku. Je zde velká koncentrace turistů. Spojení dvou řek je dech beroucí podívaná jakou sílu tyto řeky mají. Možná se tu ještě cestou zpět zastavíme. V 13.33h dobíváme Bratislavu. Poprvé spolu a poprvé na kole v hlavním městě Slovenska. 
Jsme štastní i unavení. Na cestu zpět ani nepomýšlíme. Víme totiž, že sem s větrem v zádech, bude cesta zpět pravým opakem. Hledáme IC k zakoupení Turistické známky. Nedaří se nám ji sehnat, tak si sedáme v parku a já jdu koupit zmrzlinu. Kupuji ctyři kopečky za 6Eur, vrácím se k Pavči. Zmrzlina je velmi kvalitní a kopečky dostačující pro lahodné osvěžení. Říkám Pavči: „Tak jsme si na kole zajeli na zmrzlinu do Bratislavy a můžeme jet zpět.“
Nuluji tachometr, aby se lépe počítali kilometry do cíle. Pavča to ale nechce slyšet. Něco okolo 30 kilometrů za Bratislavou bojujeme s větrem a únavou. Tušíme, že dnes nedorazíme….. I přesto všechno cesta vcelku rychle ubíhá. Ve Vysoké pri Morave si dáváme točenou limonádu. Dál už nikde nic nekoupíme, není kde. Okolo dvacáté hodiny přijíždíme k onomu Brooklynskému mostu, to už se začíná stmívat a čeká nás zhruba 25 km k autu. Bude to náročné. Za celou dobu žádné zvíře a během chvíle hned tři srnky. Je už tma a my podjíždíme dálnici D2 u Brodského, voláme dětem, že přijedeme zřejmě okolo půlnoci. Na trase souběžně s dálnicí nás čeká adrenalinové dobrodružství. Prvně je to jelen, obrovská kráva s parohama, běží vedle nás, stín jako od boeingu. Panika, křik, sprint, imaginární Tour de France daleko za námi, na tachometru určitě stopáďo (asi…, je tma, není vidět, ale valíme). Když v tom ve druhé vlně obrovský hluk vedle nás. Rychlík? Vždyť tu nejsou koleje! Srnky? Divočáci? Auta vedle na dálnici jedou pomaleji než my. Řídká stolice je stále na svém místě. V tom hluk utichá, my přestáváme křičet…. Pavči po tom sprintu křupne v koleni, zbylé čtyři kilometry ji tlačím do cíle.
Dlouhý, únavný, ale za to krásný výlet. I adrenalin. Domů přijíždíme něco po třiadvacáté hodině.