Někdy v průběhu srpna 2018 dostal náš kamarád nápad absolvovat v září Roháče v Západních Tatrách. Když jsme v červenci téhož roku opouštěli Vysoké Tatry, nikdy by nás nenapadlo, že Tatry navštívíme opět, tak brzy. Stačilo jen zvolit termín a doufat, že ještě vyjde počasí….
Je 27 září 2018 a touha dobýt Západní Tatry se stává skutečností. V 3:30h nás Michal s Mirkou vyzvedávají před domem. Nakládáme vybavení do vozu a můžeme vyrazit. Potřebujeme přijet do Zuberce včas, protože nám v 8:30h odjíždí autobus na výchozí bod Biela Skala…. Cesta ubíhá v poklidu a my s časovou reservou přijíždíme do Zuberce. Od teď se všechny plány mění. Je vidět, že Sivý vrch je pod sněhem. Po konzultaci v místním informačním centru, nám není doporučen výstup na námi zvolenou cestu. Riziko je pro nás bez patřičného horolezeckého vybavení velmi vysoké. Jelikož jsme už z domova měli záložní plán, tak odjíždíme k chatě Zverovka kde necháváme auto……
Připraveni, vybaveni, natěšeni, hurá za dobrodružstvím. Zhruba po kilometru vyndáváme pláštěnky, začíná nám pršet, nevadí. Po třech kilometrech opouštíme asfaltovou cestu a vstupujeme do lesa, začíná tu být i sníh. Zastavujeme na menší foto přestávku u Roháčských vodopádů. Déšť neustává, ale my pokračujeme ve výstupu. Jakmile přijdeme k Rázcestie pod Troma kopami dáváme se tu do řeči s třemi mladými lidmi.
Odkud asi pak jsou? Dva kluci z okolí Brna a holka z Líšně. Michal vyndává slivovičku a vítá Moraváky v Tatrách. Loučíme se, pokračujeme k Roháčským plesům. Tam déšť ustává.
Je sice 
všude okolo mlha, ale viditelnost dostačující. Když v tom se na chv
íli mlha rozestoupí a my jako děti máme radost z té krásy. Máme dobrý čas a proto si děláme přestávku na jídlo a relax.
Po vydatné svačině šup, šup jdeme dál. Počasí se zdá umoudřilo, a proto dolů s pláštěnkami. Čeká nás výstup na Smutné sedlo. Jde se dobře, nečekal bych, že to řeknu, ale Tatry mě baví i v dešti, mlze a sněhu. Cesta je to kamenitá a nekonečná. S „plnou polní“ na moje nohy vysilující. Michal mě uklidňuje: „Cítím vrchol“. 
Nevím jaký vrchol měl na mysli (já cítil jen horské větry), ale bylo to zhruba ještě asi převýšení 250m na kilometru. Místy byl chodník i částečně pod sněhem, v určitých místech i po kolena. 
Odměnou pro mě bylo stádo asi dvaceti staticky živých kamzíků. Stáli tam jako by jim lidé nevadili. Já se díval na ně, oni na mě. Copak se jim asi honilo hlavou?
Jsou tři hodiny odpoledne a my vystoupali na Smutné sedlo. I tu potkáváme české turisty. Dokonce je tu 
paní s dvěma, zhruba osmiletými holčičkami. Sice ho nemám, ale klobouk dolů před nimi. Paní jsme poprosili, aby nám udělala společnou fotografii. Jsme v nadmořské výšce 1.962. Michal, Mirka a Pavča se rozhodli, že si dají dvatisíce. Já při pohledu nahoru raději počkám. Byli tam rychle, ale ta stěna. Když v tom Mirka cestou zpět zakřičí „veletrh“. Kdo by nevěděl co to veletrh znamená, tak je to situace, kdy si v jeden moment natrhnete kalhoty, trenky a prdel. Nakonec vše bez újmy. Naše dnešní cesta se blíží ke konci. Do Žiarské chaty
nám chybí jen 90 minut. Jsme tu, unavení, ale spokojení. Po večeři se ubytováváme a těšíme se na druhý den.
Jelikož horelezci vstávají brzy, tak ani my neotálíme. Nezbytná snídaně, konzultace cesty. Volíme zkratku. „Je to sice dál, ale zato horší cesta.“ Hláška s filmu mluví sama za sebe. U rozcestníku Žiarská chata potkáváme dva zdatné horolezce Mirka a Jozefa. Ti nám dělají dokonalý doprovod až na nejvyšší horu Roháčů Baníkov. Nelze opomenout, že Jožovi bylo sedmdesát let. Jsem zvědavý jestli já, v jeho věku vylezu aspoň na štafle. Za tři a půl hodiny výstupu jsme probrali za posledních stolet naší společné i současné historie snad úplně vše. Samotný výstup byl dosti náročný (jak pro koho). Pod vrcholem se začalo dosti kazit počasí. Opět mlha, silný vítr a zima co zalézala pod kůži. I přesto bych nevěřil, že i v takových podmínkách si hory zamiluji.
Je pravda, že jsme se připravili o krásná panoramata, ale víme, že se vrátíme a původní plán dokončíme. 
„Michale, tentokrát jsme vrcholu dosáhli, toho pravého, horu Baníkov 2.178 m.n.m.“ Tady se naše cesty se slovenskými přáteli rozdělují. Je čeká ještě Hrubá kopa a Tri kopy. My se budeme přes Baníkovské sedlo vracet k chatě Zverovka. Občas potkáme i lidičky v botaskách a kraťasích?! Asi jiný gang. Cesta dolů už je poklidná a dokonce i mlha ustupuje a my studujeme kudy jsme původně měli jít.
Okolo 16h se vracíme k výchozímu bodu, k autu u Zverovky. Batožiny i boty jdou dolů. Únava je znát, však jsme ušli 29km a nastoupali 4.000m. Máme si co vyprávět, však i přes změnu, to bylo fantastické. Už autem se vydáváme do Zuberce, kde máme jednu noc v penzionu. Před spaním „gůglíme“ na doporučení přírodní neupravené termální jezírko Kalamany v Lúčkách. Tam se určitě stavíme….
Je konec, za tak krátkou dobu jsme toho zažili i prožili. Byl to další z krásných životních momentů.
Děkuji, Pavčo, Michale i Mirko za skvělé tři dny a těším se na příští rok. „My ty Roháče dáme!“
P.S.: Posielam pozdrav aj bratrom Slovákom.