Je druhý den naší dovolené. Po předchozím dni se cítíme fit, ale i přesto volíme klidnější pasáž jako turisté. Rozhodla návštěva Stezky korunami stromů a Lipna.
Po skvělé snídani se vydáváme autem do Lipna nad Vltavou. Na velkém parkovišti necháváme vozidlo a pěšky se vydáváme vštríc adrenalinu. Já se totiž výšek bojím. Ano, také si říkám proč tam lezu. Zhruba po dvaceti minutách jsme na místě, kde už po pár minutách od otevření je fronta. Ale s tou co se tu vytvořila po opuštění stezky se nedá srovnat, něco okolo 200 metrů…. Po zakoupení vstupenek procházíme turniketem a po široké lávce stoupáme. Zatím to jde, ale jakmile mám šišky v úrovní očí, končí veškerá legrace. Stezka se zlehka v mírném větříku pohybuje. A nebo, že by to bylo tím jak se mě klepou kolena? Jediné co mě drží, že nejsem sám. Více lidí má panickou hrůzu z výšek. Nicméně atrakce na stezce obcházím obloukem. To Pavča si je nenechá ujít a s ladností je prochází. Jsme zhruba v polovině a mě stále neopouští panika. Úspěch je, že vůbec dokážu fotit. Jakmile jsme dosáhli nejvyššího bodu, vcelku se mi ulevilo. Jako, pohled je překrásný, ale ta výška a to pohupování….
Po opuštění stezky a zdolání zpáteční cesty jedeme autem do Černé v Pošumaví. Jediné co chci, tak se doplavit na hadí ostrov. V půjčovně řešíme zda-li motorový člun nebo šlapadlo. Jelikož rádi šlapeme, volba je jasná. Pán v půjčovně je veselá kopa a přesto nás varuje před vlnami. Spíše, že se ušlapeme. Nevadí, jsme cyklisté to dáme. Vysmátí šlapeme a šlapeme…. Nevím jak daleko od břehu jsme, ale ztrácíme úsměv na tváři. Nejenže si vlny s námi pohrávají, ale vhání nám vodu dovnitř. Tentokrát je to Pavča kdo má panický strach. Jeli jsme na dovolenou, abychom se utopili, povzdechla si. Já jako plavec v půlmetrových vodách ji uklidňuji, že se potopit nemůžeme. Jako Jack Dawson odřezávám z PET láhve o objemu 0,5l hrdlo a urputným tempem vodu vylévám. Ovšem 0,5l ven a 10l dovnitř. Přidávám se k Pavči a udržuji paniku. Zkoušíme zastavit, aby šlapadlo bylo v klidu a my vodu dostali ven. Nepomáhá to, už sedím ve vodě a věci nám téměř plavou. Přeci se nemůžeme utopit…. Dopadlo to dobře. Vodu jsme zázrakem ven dostali, ale za předpokladu, že jedeme zpět. Šlapadlo bez úhony a dokonce s humorem vracíme. Teď na souši jsme generálové. Na vodu se vracíme už a jen pouze jako pasažéři výletni lodi pod vedením proškolených….námořníků. Den plný adrenalínu jsme ve zdravý přežili, a proto se raději vrátíme na naše osvědčená kola.